Nedávno se mne někdo zeptal, co vlastně myslím tou životní rovnováhou. Přeci není možné být stále v pohodě. Žijeme ve světě plném změn a různých vlivů, které se nás ať chceme nebo ne, úzce dotýkají. Jednáme s různými lidmi, řeším mnohé situace a to pro nás nemusí být vždy příjemné.
S tím asi nejde nesouhlasit.
Je zcela logické, že díky našemu okolí, výchově, vzdělání či roli, ve které se právě nacházíme, prožíváme různé emoce, které nás z rovnováhy dostávají.
Co ale považuji za důležité je, naučit se s těmito emocemi pracovat. Nemyslím je potlačovat, ale umět je prožít, zmírnit a především jim nepodléhat. Když máte potřebu plakat, plakejte, avšak pokud vás pláč provází neustále, není to v pořádku. Když se něčeho bojíte, je to pochopitelné, pokud vás ale strach svazuje a omezuje, je dobré se s ním vypořádat nebo ho alespoň eliminovat.
Když jsme dlouhodobě v negativních emocích a nedokážeme si je zpracovat, hromadí se a tím se dostáváme do stresu. To se pak projevuje na našem chování k sobě i ostatním a pokud to trvá dlouho, může se vše transformovat do nemoci. Návaly vzteku, žárlivosti, kritiky, ale i sebelítosti či viny. To vše, pokud je na denním pořádku, nám otravuje život. To vše způsobuje, že jsme de facto permanentně v nerovnováze, a když se tu a tam objeví záblesk radosti, je jen chvilkový a je otázkou času, kdy ho zase převáží závaží negace.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Pokud včas rozpoznáme hranice, kdy je to ještě v normě a kdy už je to přes čáru, můžeme zasáhnout a zabránit tak tomu, abychom se dostali do začarovaného kruhu. Můžeme ten řetězec negativních emocí včas zastavit.
V dnešní době máme mnoho možností jak to udělat.
Nejprve je ale třeba začít vnímat své tělo a své pocity. Uvědomovat si, co se s námi děje. Hledat ten správný okamžik pro zakročení.
Pak je třeba mít v zásobě takové prostředky, o kterých víme, že nám pomáhají. Většinou to bývá tak, že hledáme pomoc, až když je nám už opravdu zle a nevíme kudy kam. Mnohem lepší je, když si ty naše pomocníky otestujeme v době, kdy jsme v pohodě. Znáte to, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Můžeme si tak připravit celou zásobu různých praktik a až nám bude ouvej, budeme mít z čeho vybírat.
Jak to mám já.
Já jsem poměrně emotivní člověk a dříve jsem s tím hodně bojovala. Brala jsem si spoustu věcí osobně, trápila jsem se tím, co jsem nemohla, ani neuměla změnit. A čím více jsem se v tom či onom babrala, tím více jsem byla v nepohodě. Ve finále jsem otravovala svým chováním a reakcemi nejen sebe, ale si své okolí. Jakmile jsem si to začala uvědomovat, přestala jsem bojovat.
Přijímám emoce, tak jak přicházejí, jen s nimi jinak pracuji. Samozřejmě jsem nezměnila svůj přístup ze dne na den. Stále se mi stává, že mám na něco nebo na někoho vztek, k něčemu jsem příliš kritická či se něčeho přespříliš obávám. Ale tím, že se učím přijmout tyto skutečnosti jako fakt, uvědomit si je a včas si pomoci, dokáži zabránit tomu, aby se negativní emoce rozjely. A dokonce pozoruji, že tyto situace přicházejí méně často.
Pomáhá mi vnitřní prožitková jóga, a to především tím, že jsem si začala uvědomovat sama sebe. Začala jsem vnímat své reakce a pocity, poznávat, jak se chovám v různých situacích a jak mne toto chování ovlivňuje. Jak se cítím. Je fajn někoho za něco zkritizovat a dostat ze sebe vztek, je ale zajímavé zjistit, že mi to vůbec nepřineslo ten očekávaný klid, ale naopak se na tuto negaci nabalí nějaká další.
Dalším mým velkým pomocníkem jsou Bachovy esence, které mi pomáhají zvládnout nejenom dlouhodobě nastřádané stresy, ale i stavy akutní. Jóga ani esence nemění mou podstatu, jen mi pomáhají zklidnit se a získat nad situací nadhled. Tím je mi pak umožněno tu situaci, ve které se necítím dobře, zvládnou tak, aniž by se ve mně negativní emoce kumulovaly.
Pro mne osobně je synonymem pro život v rovnováze spokojenost, pohoda a vnitřní klid. Žádné velké výkyvy. A toho mohu dosáhnout jedině svým přístupem a schopností své emoce zvládat.
Pozorujte se.
Pokud chcete také začít pracovat se svými emocemi, začněte tím, že budete pozorovat, jak se chováte v různých situacích a jak se při tom a potom cítíte. Když vás například něco rozčílí, jak reagujete? Vybuchnete a pak se k tomu stále vracíte a užírá vás to? Nebo tím jedním výbuchem upustíte páru a více se tím nezabýváte? Anebo jste schopni reagovat v klidu, bez negativních emocí? Nijak to nehodnoťte, jen pozorujte, případně si dělejte i zápisky. Bude to pro vás fajn startovací čára pro další práci na sobě.
Budu ráda, když se se mnou podělíte o výsledky vašeho výzkumu v e-mailu nebo i v komentářích dole pod článkem.
Krásné dny.
Iveta